Nevím kde se cestou do studia ztratila Catt Jack, ale na
novém 7" God's Country / Body Of Mine ji nahradil bubeník z DITZJack
Looker. Dokonce se mluví o tom, že Lambrini Girls jsou už jen duo (Phoebe Lunny
- zp/kyt,Lilly Macieira - bas), které
prý vždycky bylo duem, ale "pokaždé" s novou posilou za bicími. Teď
jde údajně o "tajemného Banksyho". Každopádně s aktuálním singlem se
kapela vydala k berlínským City Slang Records, kde za spoluúčasti producenta a
byskytaristy Gilla BandDaniela Foxe vydala tuhle politicky nas**nou pecku. Ale
s tím Banksym bych možná ještě asi chvilku počkal, protože teď za bicími sedí zase
někdo úplně jiný. Jinak fakt furt (a ještě lepší) slušnej oddíl!!
Pod názvem HUIR hledejme barcelonské darkwave/synthpop
duo, které po rozpadu post-punkových Paranormales založil jejich kytarista a
zde i bubeník David Solazo (David Toro de Alba). Tedy zhruba před dvěma lety,
kdy jej navštívila uhrančivá kráska Ana Of The Head (zp/synt). Jejich dosavadní
tvorbu prezentuje aktuální EP Triumphal Arch Lovers, obsahující čtveřici
potencionálních hitů, z nichž oficialní realizace se už dočkaly Vital (11/2023) a Triumphal (2/2024), doprovázený více než
vydařeným klipem od režisérky Irene Blanquez.
Huir neboli útěk je o šťastném životě
ve tmě, ve kterém se potkávají špatné vztahy s neveselými myšlenkami. Triumphal Arch Lovers tak může dát naději, že se lze od těchto věcí odvrátit. K tomu nechť
dopomáhá lázeňský label Cold Transmission Music a producentský štempl italského
punkera (CSCH) Maurizia Baggia, stojícího se svým studiem La Distilleria za
"veselými" nahrávkami The Soft Moon, Boy Harsher či v neposlední řaděNuovo Testamento.
Jako kdyby název a volitelně barevný obal se snímkem od
dvorní GIS fotografky Bea Starr Dewhurst naznačovaly, že s třetím albem Sublimation
se tohle londýnské trio posouvá od černobílých "proporcí" k novým
(barevnějším) hudebním způsobům vyjádření. Přestože původní noise post-punkové
chaotické vrstvy zcela nezmizely a kapela se ponořila do intenzivně temnějších hlubin,
jedná se o "nejpopovější" náhrávku, jako kdy Girls In Synthesis
natočili. Ta vychází dva roky po The Rest Is Distraction (10/2022) opět na jejich vlastní značce Own It Records a vznikla za asistence producenta Owena
Turnera v jeho norfolkském Sickroom Studiu (Brown Horse, Factory Floor, ...). Nechci
kluky a holku z něčeho podezřívat, ale dost možná se tentokrát tak trochu inspirovali ranými
The Cure či Cabaret Voltaire, díky kterým do svého noise-rocku přiložili
goth-popové plochy svěžích a vzrušujících nálad.
Jestli byl skutečným záměrem vytvořit "melodickou"
kolekci hitů, tak to se Gilrs In Synthesis zeptejte na jednom z dvanácti
evropských zastaveníček. Třeba u příležitosti pražského návratu 29. května, kdy společně
se "stříbrnou raketou" Kiss me Kojac hodlají zbourat Bike Jesus.
Pět let od posledního titulu Serfs Up! (4/2019 Domino Recordings) vstoupilo
na plátno vašich fantazií dílo, které Fat White Family ukotvilo mezi
nejunikátnější formace na britských ostrovech od konce druhé světové války. Jejich
sofistikovaný talent chaoticky překvapovat dosáhl naprosté dokonolosti, ve
které poeticko bezútěšné vize současnosti doprovázejí z velké části industriálně elektronické zvuky a neubautenské
nálady, čímž nemyslím jen mluvená slova. Forgiveness Is Yours je dobrodružný snímek
partičky "dospělých" umělců, vystupující z plátna podobně jako reliéfní obal
(Anna McDowell), ukrývající jedenáct úctyhodných nahrávek, vybonusovaných
nádherným sedmipalcem (Yorkshire řadím mezi jednu z nejlepších písní, jakou kdy
Fat White Family nahráli).
Když je miluješ, není co řešit. Výjimeční a stále
fascinující!!
Ač moje novoroční přání nebylo tehdy vyslyšeno a naším prezidentem
se stal opět sráč s bolševickou minulostí, přichází po dvou letech od vydání EP
Polyawkward (4/2022) aspoň dobrá zpráva z Leedsu. Tam totiž žije úžasná čteřice
English Teacher, která vyměnila nezávislé Nice Swan Records za globální značku
Island Records (takže mi asi brzy odstraní uvedená videa) a představila světu
své debutové album This Could Be Texas. Podle mnohých nahrávka roku, za kterou
najdete původem italskou producentku Martu Salogni, majitelku londýnského Studio
Zona, stojícího mj. za nahrávkami Depeche Mode, Insecure Men, Factory Floor,
Björk či Black Midi.
This Could Be Texas je harmonická disonace nad propastí indie-rocku
a post-punku, do které se s opakovaným poslechem chtě nechtě vrhnete. Odlišné
vrstvy dramatického pádu vás ale vzápětí vystřelí směrem opačným, kde vás hravá
a zábavná frontmanka Lily Fontaine chtěla mít. Mezi příběhy o společenské
úzkosti a nejistotách všeho druhu, doprovázené syrově něžným šarmem. A věřte, že
tehle skok si rádi zopakujete ještě několikrát.
