V době vydání svého prvního alba Weirdo Rippers (2007
Fat Cat Records) byli tak trošku výjimkou. Hráli pouze ve dvou a nadělali
randálu víc než klasická kapela. Společně s Health světu odšpuntovali losangeleský
klub The Smell a po následujících Nouns (2008 Sub Pop), Everything In Between (2010
Sub Pop) a euro-tour kazetě Slow Gag (2011 Rude Fans) se společně s Aaronem
Rosem a Mandy Kahn sešli loni na realizaci instrumentálního díla Collage Culture (Living In The Mess / The Death Of Subculture), jištěném jejich vlastní
značkou Post Present Medium.
Vzhledem k dnes velmi rozšířeným a naživo víceméně nezáživným
one-man, či one-girl projektům, vypadají No Age zase ale až příliš luxusně.
Možná i proto věnovali tento týden potichu vydané novince - oficiálně čtvrtému studiovému
albu a jejich doposud zvukově nejrozmanitějšímu An Object více „zodpovědnosti“.
Čistější a odhlučněná nahrávka, která sice nese stopy předchozího lo-fi
randálu, ale jaksi zašpuntovaného před potencionálním, ale zaslouženým zájmem
mediálního okruhu o větším průměru, než nabízí tradiční DIY scéna. Šance vidět
No Age v Dobrém ránu s Lenny Trčka se neskutečně přiblížila.
A1. No Ground
A2. I Won’t Be Your Generator
A3. C’mon, Stimmung
A4. Defector/Ed
A5. An Impression (cello - Isaac Takeuchi)
B1. Lock Box
B2. Running From A-Go-Go
B3. My Hands, Birch And Steel
B4. Circling With Dizzy
B5. A Ceiling Dreams Of A Floor
B6. Commerce, Comment, Commence
Žádné komentáře:
Okomentovat